Je to tu!

Jde do tuhého. Včera večer tzv. přijela teta z Červené lhoty, přičemž tato její návštěva má neobyčejný význam. Druhý den cyklu začinám stimulovat! Tzn. zítra ráno první injekce!
Pocity z toho mám víceméně zvláštní. Nebojím se samotné injekce. Myslím, že aplikaci zvládnu, to pero vypadá úplně blbuvzdorně. Spíš toho, co bude následovat. Jak mi bude. Jak se to bude dařit. I když to bude znít fakt divně, neumím si sebe představit s (vlastním) dítětem v náruči. Nevím, co se s dětmi dělá. Včera jsme byli na grilovačce, kde byli rodiče v převaze - jedna měla termín porodu za tři týdny, druhá byla v pátém měsíci, další dvě si dovezly půlroční prcky. Kupodivu jsem vůbec neměla tendence za dětmi jít a šišlat na ně, jak to holky dost často dělají. Radši jsem to sledovala z ústraní. Bylo to zvláštní si představit, že za chvíli budu patřit mezi ně. Třeba :) Ale bylo hezké pozorovat tatínky. Děcko s mamkou vypadá tak nějak normálně, ale když se nad miminem rozplývá jeho vlastní táta, je to hrozně pěkný a dojemný pohled. 

Když se společnost rozskupinkovala a muži se vzdálili, začaly ty "zkušené matky" udělovat moudra a předávat si zkušenosti. Já radši nic neříkala. Nikdo samozřejmě neví, do čeho se pouštíme... Tvářila jsem se, že na dalších sto let mě děti vůbec nebudou zajímat. Odnesla jsem si ale zásadní a důležitý poznatek, v němž se všechny matky, se kterými jsem doposud mluvila, shodly - šestinedělí je peklo a pak už je to hezké. Tak si říkám, že ten měsíc a půl není tak dlouhý, aby se to nedalo zvládnout, ať už to bude jakékoli.... 

O tom, jak proběhlo moje první píchání, zase příště :)