Tentokrát jsem ze Zlína (ano, dojíždím do Zlína - odtajnění kliniky!) odjížděla s daleko horšími pocity než při minulé kontrole, kdy jsem byla nabitá optimismem a vše jsem viděla v růžovoučkých barvách (nebo bleděmodrých, to je fuk).
Na punkci jsem šla bez nějakého většího strachu. Uspaná jsem za svůj život byla už xkrát, a tak jsem věděla, do čeho jdu. Pamatuju si, že když mě sestra přivedla zpět na pokoj, ještě polozblblá jsem se jí ptala, kolik bylo vajíček. Řekla mi, že brzo zamnou přijde paní doktorka a všechno mi řekne. Tak jsem si se zavřenýma očima malovala, že jich bude třeba víc než těch 6-7, protože se nějaké folikuly určitě schovávaly před ultrazvukem, ale teď už neuniknou. No, samozřejmě že hovno. Přišla doktorka a řekla mi, že se podařilo získat čtyři oocyty. ČTYŘI, CHÁPETE TO? Sotva co odešla, jsem si potichu pobrečela. Říkala jsem si, že to je teda pěkně v prdeli. Nejenže jsem se rozloučila s mražením "přebytků", ale taky vůbec s nějakým embryotransferem. V minulém článku jsem nastínila, jakou cestu musí ti prďolové ujít - oplodnit se, začít se pěkně dělit, dožít se neděle, kdy jim bude odebrána 1 buňka, která pojede do Prahy na genetiku, a pak přečkat až do úterý, kdy by jedno z nich (bez genetické zátěže!) mohlo zpět ke mně. Jaká je šance, že to zvládne aspoň jedno ze čtyř?
Já vím, já vím, můžete namítat něco, že by se to mohlo povést i kdyby získali i jedno jediné a ať nevzdávám naději. Za tenhle přístup mám akorát tak chuť zabíjet. Dá to hrozně moc práce nějak doufat, věřit, nepropadat černým myšlenkám...
P.S. s těmi nadpisy bojuju čím dál tím víc. Tak je možná ani nečtěte, brzo začnu články pojmenovávat čísly a bude :-D
tady v anglii se ridi heslem "stay positive"!:)
OdpovědětVymazat