pátek 20. června 2014

co dodat...

Chtěla jsem napsat na začátek něco pozitivního, nebo aspoň neutrálního, ale vzhledem k tomu, že je to pěkně na hovno, tak se na to vybodnu a půjdu přímo k jádru pudla.


Už když se blížila jedna hodina, kdy jsem měla volat na kliniku, jsem začala být celkem nervózní. Snažila jsem se připravit na jakoukoli variantu. Když jsem si představila, že by mi řekli, že se žádné neoplodnilo, tak se mi oči zalily slzami ještě v průběhu jízdy tramvají. Došla jsem domů a s malinkou dušičkou jsem vytočila číslo na laboratoř. Milý hlas mi sdělil v podstatě ty nejhorší zprávy. Dvě embrya ještě ráno vypadaly, že se oplodnily, ale teď už se jim jejich vývoj moc nelíbí a je možné, že se přestanou vyvíjet. Říkala, že mi ještě zítra zavolají, ale pochopila jsem, že se mám spíš smiřovat s neúspěchem. Třesoucím se hlasem jsem se zeptala, jestli tomu dobře rozumím, že dvě se neoplodnily a s dalšími dvěma to vypadá bledě. Přesně tak. To už jsem pro slzy nemohla mluvit. Milý hlas mi sdělil, že ho to moc mrzí, ale že se to někdy stává, že ještě počkáme do zítřka a to se rozhodne. Mezi vzlyky jsem se tedy rozloučila, položila telefon a zabořila hlavu do dlaní. Hlavou mi letělo, že to nemůže být pravda, že přece nemůžu mít zase takovou smůlu...

a prosímvás, nepište mi, že je ještě šance, že to ty dvě zvládnou. Já celou dobu věřila a snažila se být pozitivní, ale už asi ne. Při nejlepším mě to může zítra příjemně překvapit. Ale i kdyby to zvládly do zítřka, čekaly by je ještě dlouhé dny do úterka a taky genetika.

Žádné komentáře:

Okomentovat