ticho před bouří? Jedna bouře před druhou!

Chtěla jsem začít hned psát o tom, co mě v poslední době trápí (kdybych mohla být vulgární, napsala bych "sere"). Ale ještě jeden takový malý poznateček. Hledala jsem, jestli neexistuje blog s podobným tématem. Nenašla jsem. Alespoň ne v češtině. Ale našla jsem pár pěkných zdrojů v zahraničí. Říkám si, že bych nějaké zajímavé/hezké články sem mohla přeložit (i když moje angličtina není nijak brilantní, ale poperu se s tím).

No a teď tedy k avizovaným komplikacím.
Jak už jsem nastínila v předchozím článku, pěkně mě potrápil zub moudrosti. A tak o něj ještě před zahájením svého umělého oplodňování přijdu. A to bych měla být ještě strašně šťastná, protože umyslet si na začátku května, že chcete do konce května vyrvat osmičku je holá bláhovost. První pokus o objednání se k stomatochirurgovi dopadl fiaskem - sestra mi nabídla nejbližší termín až na konec června. Přestože jsem jí nastínila, co mě v červnu čeká, a že do té doby musí být osmička pryč, nic dřívějšího prý nemají. Tak jsem hledala někoho, kdo by měl známého stomatochirurga, který by nebyl řezník a vzal mě v "protekčním" termínu. Naštěstí mi moc pomohla maminka mojí spolužačky, kterou jsem náhodou potkala na pohotovosti, když jsem si nechávala vyměnit dren. 28.května se tedy budu potit na zubařském křesle. Všichni mě naštěstí uklidňují, jaká je to brknačka a banální a bezbolestný zákrok. No, mně už zubař 4 zuby vytrhl a nic tak báječného, co by se mi chtělo absolvovat znova, na tom nevidím. Ale musím uznat, že to bude asi lepší přežít a mít pokoj, protože ten poslední zánět, ten byl opravdu pošušňání - kdo nezažil, neví - nepřála bych ani nepříteli. 

Ale co je možná ještě horší, než nějaké trhání osmiček, je můj další nehezký zdravotní problém. Mám totiž genetickou mutaci BRCA, zjednodušeně genetickou dispozici k onemocnění rakovinou prsu (a vaječníků a několika dalších míst). To už vím řádky let a samozřejmě jsem se zajímala, jestli pro mě léčba bude riziko. Vycházela jsem mimo jiné i z dokumentu ČT, který se zabýval právě vztahem rakoviny a ivf - své slovo tam má i Anna K. (k podívání zde ). Ale ze strany lékařů jsem se nedočkala žádného varování. Nic prý není prokázané. Jeden genetik mi dokonce řekl, že časné těhotenství mi může jen prospět. Tak jsem se zklidnila a domluvila se, že těsně před zahájením ivf si nechám udělat kontrolní sono. Když mě paní doktorka důkladně prohlédla a zkonstatovala, že je všechno v pořádku, odvážila jsem se jí zeptat, jestli bych v průběhu ivf měla docházet na častější metody, nebo co by doporučovala. A najednou začla palba - doktorka vytřeštila oči, že JÁ a ivf?? Že to je přece pro ty prsa šílená zátěž, že stimulace je humus a udělá pěknou paseku. A to vysypala na osůbku, která stojí na samém prahu celého toho oplodňovacího šílenství, a už tak je dost vystrašená a nejistá. Nejprve jsem se snažila chovat normálně, ale úplně mě to vyhodilo z formy. Byla jsem schopná říct jen "to jste mě teda docela vyděsila, paní doktorko". A pak už jsem se neudržela a v očích jsem měla první slzy. Doktorka si asi všimla, že byla moc drsná a začala se mi omlouvat. Já se jí taky omlouvala, bylo mi trapně, že jsem se neudržela na uzdě. 

Hned druhý den jsem proto valila do mamologické poradny, kam chodím na preventivní prohlídky. Tam byla doktorka podstatně "optimističtější. Ale věděla jsem, že ať mi řekne cokoli, tak už necouvnu. Jsem na to až příliš nachystaná. Doktorka ale pochopila, že jinou šanci nemám a že bezdětná být nechci. Řekla, že bych do toho měla jít. A jen jsme společně zadoufaly, že vyjde hned první pokus, protože každý další pokus bude pro mě větší a větší riziko.

No, takže by to chtělo trošku optimismu, že?
Tak jsme se s mužem rozhodli, že se sbalíme a před zahájením stimulace vyrazíme na pár dní do Českého ráje. Trošku se zklidnit, relaxovat. Zase se sblížit, protože teď byl tři týdny zase pryč...
Doufám, že příští post bude optimističtější!