Calm down!

Od minulého článku se mi podařilo se trošku zklidnit.

Zaprvé je to proto, že jsem nakoupila většinu věcí, které jsem měla napsané v seznamu k dokoupení. Třeba věci do porodnice už mám všechny :-) Pravda, nejsou sbalené v tašce, ale stejně si říkám, že ten porod zas taková rychlovka není, abych to nestihla v případě potřeby naházet během čtvrt hodinky do tašky...
A dokonce máme už i jednu postýlku, tu jsem hrdinně koupila včera z druhé ruky, ale vypadá jak nová. Děti se do ní v nejhorším vejdou obě naráz, takže mám klid v duši, že mají kde spát... S komodou se to rýsuje v podobně nadějném duchu.
Takže si myslím, že kdyby mě třeba zítra odvezli do špitálu, tak se zbytek věcí nějak dodělá i beze mě. To je strašný tenhleten pocit vlastní nepostradatelnosti. Prvně mě to mučilo před odchodem z práce, teď zas před narozením dětí. Můj muž přitom není žádný budižkničemu a věřím, že s pomocí maminek by zvládl všechno nachystat i beze mě.
No, ale zkrátka jsem klidnější, když vím, že všechno důležité je zařízené.

No a další krok ke zklidnění přišel včera zcela nečekaně v autě. Jela jsem, poslouchala jsem písničky a narazila jsem na jednu, na kterou mám sestříhané video z mého skákání. V myšlenkách jsem se přenesla do letadla, do vzduchu... A najednou jsem si uvědomila, že zvládnu spoustu věcí, o které drtivá většina lidí prohlašuje, že by je nezvládli, nebo asi ani nechtěli zkusit. Parašutismus je toho důkazem. Kolikrát jsem slyšela - Ježiš, to bych nezvládl/a, skočit z letadla. Ty jsi šílenec. Možná to s dvojčaty bude stejné. Ti, co mě děsí, jaký to je záhul, ve skutečnosti s dvojčaty nemají žádné zkušenosti. Mají jen svou představu, jaké to asi může být. A ta s realitou nemusí mít vůbec nic společného. Proč se takovými představami nechat předem strašit?

A konečně poslední krok ke klidnějšímu Já je super kniha Deník špatné matky od Stephanie Calman. Rozhodla jsem se vám sem dát z ní úryvek, u kterého jsem se smála nahlas. Novopečená maminka první dny sama doma s dítětem.