Pelmel poznatky o těhotenství - půlka sedmého měsíce

Už ani nevím, jak dlouho jsem vlastně doma, ale zatím to není tak hrozné. Vlastně mám docela nabitý diář a skoro vůbec nemám čas!

Měla bych ale trošku začít myslet na to, co se blíží, protože pro dětičky nemáme kromě pár hadýrků a kočárku vůbec nic. Díky bohu se nabídla má hodná maminka, že mi pomůže něco nakoupit/připravit, a dokonce se to týkalo i nákupu látkových plen! To by bylo absolutně super. Mám v merku obchod V bavlnce, kde dělají o látkových plenách i "přednášky", což by se mi celkem hodilo, protože je to docela věda. Ono těch plen je totiž poměrně velký počet druhů a typů. A já bych ráda koupila takové, které by mi život s dvojčaty samozřejmě co nejvíce usnadnily. Taky mám v merku tenhle bezvadnej sušák na prádlo, který od zítřka mají v Lídlu za krásných 399 Káčé. Už mám i vymyšlené místo, kde bude bydlet, a bude to bohužel v obýváku. Nikam jinam se nevejde. Ale co, už jsme se tak nějak smířili s tím, že náš byt nebude následujícího půl roku plnit reprezentativní funkci, ale naší snahou bude v něm přežít tak, abychom si vzájemně nevadili a nepřekáželi.

A pak už se budeme stěhovat do domečku, jehož stavba se nám už pomalinku rýsuje a pokud by v létě začla, tak bych byla nejšťastnější na světě. Docela mě mrzí, že jsme to více netlačili, dokud jsem nebyla těhotná a měli jsme na vše dost času. Samozřejmě jsme nepočítali s tím, že bychom mohli čekat dvojčátka, a tak jsme si říkali - no co, v bytě 2+1 kdyžtak půl roku, rok s dítětem zvládneme. No, se dvěma je ta představa už mnohem méně lákavá. Naopak představa domečku je lákavá velmi. Představuju si, jak bych s dětmi ráno vyšla na zahradu, rozdělala bych tam deku, kde bychom se společně celé dopoledne váleli, pak bych si dala lehký oběd a v rámci udržování kondice s nimi šla po obědě na dvě hodinky na procházku do okolí (které je v místě našeho budoucího domečku hezké, na rozdíl od sídliště, na kterém se nacházíme nyní)... Taky bych měla zahrádečku, na které bych mohla sušit ty pleny, no. Nevadí, budu si to udržovat v hlavě jako světlý bod, k němuž budeme směřovat, a razit motto "bude líp". Pro rejpaly - vím, že domeček by taky obnášel několikanásobně víc uklízení, než náš 2+1, pro uklízení však v mých představách není prostor!

Mám o těhotenství také pár nových poznatků.

- Všechny vzdálenosti se zněkolikanásobily! Znáte to - víte, že jste z domu na zastávce za 7 minut. Přizpůsobíte tomu čas, v kolik máte vyrazit, aby vám tramvaj ani neujela a zároveň abyste nemuseli příliš dlouho čekat. Ve třetím trimestru to tak nefunguje. Máte představu, jak daleko jdete, ale vůbec netušíte, za jak dlouho to zvládnete a jestli to vůbec zvládnete. Někdy se poštěstí a můžu jít i docela svižně (ale rozhodně ne tak svižně, jak jsem chodívala kdysi) - ale jindy, když třeba více tvrdne břicho, nebo prostě nějak nemám den, jdu bez nadsázky rychlostí šneka. Musí být na mě vskutku bohovský pohled, jak si to tak kolíbavě šourám. Ale kdo sám zažil, chápe.

- To, že jsem pomalá veleryba mi ale nebrání v pokusu o pohyb. Mimochodem, už jsem sice nabrala skoro 15 kilo, ale podvědomě si říkám, že zatím nevypadám až tak příšerně. Mohlo by to být horší. Navíc okolí mě chválí, jak mi roste jen bříško, tak se sice vždycky chvíli bráním a argumentuju tučnejma rukama a stehnama, které o sebe při chůzi začly třít (fuj!), ale hezky se to poslouchá, tak pak v duchu zkonstatuju, že na tom asi fakt zatím nejsem tak špatně a jsem spokojená.

Ale zpět k pohybu. Momentálně dvakrát týdně chodím na těhotenské cvičení. Je to cvičení v tempu pro důchodce, ale říkám si, že je lepší toto než nic. Navíc je docela příjemné se setkávat s jinýma těhulema - a to s nima ani nemusím nic probírat, stačí mi jen vidět, že se někdo zvedá ze země stejně neohrabaně jako já a že ostatní těhule taky nenávidí ponožky a tkaničky u bot.

Kromě cvičení se taky snažím o chůzi. Jsem teď pánem svého času, a tak můžu jít jakoukoli rychlostí, protože mi nic neuteče a nikam nespěchám. Takže když to jde, jdu pěšky, samozřejmě v intencích nějaké rozumné vzdálenosti. Včera jsem takto zvládla cestu do města a dokonce i zpět. To dělá celkem asi tak 4 kilometry. Byla jsem na sebe hrdá a doma si pak dala likérovou špičku.

Taky jsme byli s mužem na výletu na Pustevny. Hrdinně jsem řekla, že zkusíme dojít až k Radegastovi. Kdo tam nikdy nebyl - od parkoviště je to zhruba kilometr a půl, s asi stometrovým převýšením. Moje hrdinství bylo definitivně potvrzeno, když se paní jdoucí naproti nám uznale zeptala, jestli nemám strach, že po cestě porodím. Nebylo vůbec tak hrozné tam dojít! A o tom to podle mě v těhotenství a mateřství je - nenechat se předem odradit tím, jak hrozné to (a může to být cokoli, třeba ty látkové pleny!) asi bude, ale vyzkoušet to a třeba člověk přijde na to, že to byla docela brnkačka a že by zvládl klidně ještě víc.

- Stále děkuju bohu, nebo komukoli kdo na mě shora dozírá, za dosavadní průběh svého těhotenství. Když mi kamarád vypráví, kterak je jeho družce už půl roku v kuse pořád špatně, několikrát byla ve špitále na kapačkách, je neustále podrážděná a cpe do sebe 10 tabletek Rennie denně aby vůbec přežila, pohladím si bříško a poděkuji miminkům, jak jsou na mě hodné, že mi nic takového neprovádějí.

- Přesto ale musím zmínit pár nepříjemností. A teď to bude trošku nechutný.

První z nich je čůrání do zkumavky. To je pro mě hotové peklo na zemi. A vzhledem k tomu, že jsem bojovala se zánětem močáku, asi tušíte, že jsem si této procedury užila až až. Doma je to docela v pohodě. Je tam klid a když to nejde, tak se dá v nejhorším vlézt do vany a pustit vodu (pardon, pokud to někomu připadá za hranicí toho, co by chtěl číst). Ale jak přijdu k doktorovi, vrazí mi tam do ruky zkumavku s tím, ať si zalezu na mrňavý záchůdek, kde pohodlně nevykoná potřebu ani netěhotná, tak je zle. Umíte si představit lovit tam dole něco přes břicho, přes které si nevidíte na nohy? Navíc ten psychický nápor! Vždycky si představuju, že tam ta sestra před záchodem už číhá a když tam budu moc dlouho, tak si bude říkat, že se snad ani neumím vyčůrat, nebo se mi nedejbože něco stalo. Dopadne to tak, že ze sebe stěží vydoluju pár kapek, kterými si občůrám ruce, prkýnko a nebo nohy, a ve zkumavce není téměř nic.

Další těhotenskou nepříjemností je brkání. Kupodivu se ale neděje pořád, ale číhá na romantické chvíle. Pravidelně mě to zastihne v době, kdy ležíme s mužem v posteli (já na boku, a to většinou na levém!) a chystáme se pokoušet o milostné radovánky. V tu chvíli to začne. Ale není to tak, že bych si říhla jak starej chlap a byl by pokoj. Trubicí mezi žaludkem a krkem mi cestuje vzduchová bublina, která by zřejmě obyčejně vylezla ven v podobě říhnutí. Jenže ona se těsně před krkem zastaví a nějak se "rozplyne". A opakuje se to asi tak v intervalu jedné minuty. Nedá se to nijak zastavit, pomůže buď počkat, než bublina vyleze ven (nakonec tedy k tomu odbrknutí dojde), nebo změnit polohu. No, asi tušíte, že je po romantice. Muž se tomu naštěstí směje a říká, že kvákám (ona ta bublina totiž vyluzuje i zvuk, což je na tom asi to nejhorší).

- Rozhodla jsem se, že budu punková matka. Nebojte, neznamená to, že budu s dětma chodit po hospodách. Zalíbil se mi tenhle článek o punkových matkách. Autorka pak napsala ještě jeden, tak si ho klidně také přečtěte. Zní mi to jako docela sympatická varianta mateřství (až na některé aspekty, které jsou podle mého záměrně vyhnané do extrému, aby to bylo čtenářsky zajímavé)...