Před pár dny jsem přišla na jednu věc, která mě docela zarazila a překvapila (těžko říct, jestli příjemně, spíš moc ne)...
Zjistila jsem, že máma nikomu ze svého okolí neřekla, že čekám dvojčátka. Je to docela zvláštní, protože to budou její první vnoučátka - každá druhá nastávající "babka" by se tedy s tímto chlubila na potkání, ale ona je prostě k celému mému těhotenství dost zdrženlivá. Nedávno jsem psala, že ještě snad v pátém měsíci považovala za předčasné cokoli dětem pořizovat. To se v poslední době změnilo, teď zas neustále vyžaduje, ať ji něčím zaúkoluju, což je fajn - nakoupila dětem zavinovačky, půjde semnou do obchodu V bavlnce, kde se pokoukáme na látkové pleny...
Ale proč zamlčuje dvojčátka? Napadly mě v podstatě dva možné důvody. Jednak je možné, že se bojí, že by se ještě s jedním z nich mohlo něco stát. Což se samozřejmě může přihodit, nedejbože. A dále si říkám, že ji možná napadlo, že dvojčátka často vzbudí otázku ohledně své "výroby", a ona sama neví, jak by případně odpovídala na dotazy, jestli jsou z umělého oplodnění. Vzhledem k tomu, že to důsledně tutlá i před naší rodinou, tak je možné, že se jí zdá nepředstavitelné, že by o tom měla mluvit s někým skoro nebo úplně cizím. Bohužel pokud je to ten druhý důvod, tak se těm otázkám stejně nevyhne, až vylezou dvojčata na svět, tak budou k neututlání. Já bych se teda těmhle otázkám taky vyhla, ale lidi jsou bohužel mnohdy velmi taktní.
Jinak jak jsem nedávno taky psala, že semnou ve vztahu k nastávajícímu mateřství necloumají nějaké silné emoce - ani těšení se, ani strach, tak dnes se asi poprvé objevila opravdu intenzivní panika. Ležela jsem v posteli a odpočívala a uvědomila jsem si, že jsem už v podstatě v osmém měsíci a děti se klidně mohou každým dnem rozhodnout, že by se jim zachtělo ven. To jsem ještě jakž takž ustála. Ale pak si ke mě lehl můj muž a hladili jsme břicho a já mu říkala, že děti mají už asi 40 cm a jsou už teda veliké a v tom se mi začaly valit po tváři slzy jak hrachy a štkala jsem, že je to šílené, že pořád nevím, co s těmi dětmi budeme dělat, a vyžadovala jsem ujištění, že to zvládneme a že mi muž bude pomáhat. Prostě těhotenský hysterák jak vyšitý...
Ale říkám si, že kvůli dětem musím být v pohodě, že čím víc budu v pohodě já, tím víc budou v pohodě oni... Jen bych si přála, aby byly aspoň trošku takové, jaké bych chtěla, aby byly - aby se nechaly nosit v nosítku, měly rády jízdu v závěsném vozíku na kole, moc neplakaly, rychle a bez řevu usínaly... Prostě abychom tvořili takový dream team ♡
Zítra jdeme k doktorovi, tak už se moc těším, až je zase uvidím. Ale těší mě, když je vídám i takto:
Zjistila jsem, že máma nikomu ze svého okolí neřekla, že čekám dvojčátka. Je to docela zvláštní, protože to budou její první vnoučátka - každá druhá nastávající "babka" by se tedy s tímto chlubila na potkání, ale ona je prostě k celému mému těhotenství dost zdrženlivá. Nedávno jsem psala, že ještě snad v pátém měsíci považovala za předčasné cokoli dětem pořizovat. To se v poslední době změnilo, teď zas neustále vyžaduje, ať ji něčím zaúkoluju, což je fajn - nakoupila dětem zavinovačky, půjde semnou do obchodu V bavlnce, kde se pokoukáme na látkové pleny...
Ale proč zamlčuje dvojčátka? Napadly mě v podstatě dva možné důvody. Jednak je možné, že se bojí, že by se ještě s jedním z nich mohlo něco stát. Což se samozřejmě může přihodit, nedejbože. A dále si říkám, že ji možná napadlo, že dvojčátka často vzbudí otázku ohledně své "výroby", a ona sama neví, jak by případně odpovídala na dotazy, jestli jsou z umělého oplodnění. Vzhledem k tomu, že to důsledně tutlá i před naší rodinou, tak je možné, že se jí zdá nepředstavitelné, že by o tom měla mluvit s někým skoro nebo úplně cizím. Bohužel pokud je to ten druhý důvod, tak se těm otázkám stejně nevyhne, až vylezou dvojčata na svět, tak budou k neututlání. Já bych se teda těmhle otázkám taky vyhla, ale lidi jsou bohužel mnohdy velmi taktní.
Jinak jak jsem nedávno taky psala, že semnou ve vztahu k nastávajícímu mateřství necloumají nějaké silné emoce - ani těšení se, ani strach, tak dnes se asi poprvé objevila opravdu intenzivní panika. Ležela jsem v posteli a odpočívala a uvědomila jsem si, že jsem už v podstatě v osmém měsíci a děti se klidně mohou každým dnem rozhodnout, že by se jim zachtělo ven. To jsem ještě jakž takž ustála. Ale pak si ke mě lehl můj muž a hladili jsme břicho a já mu říkala, že děti mají už asi 40 cm a jsou už teda veliké a v tom se mi začaly valit po tváři slzy jak hrachy a štkala jsem, že je to šílené, že pořád nevím, co s těmi dětmi budeme dělat, a vyžadovala jsem ujištění, že to zvládneme a že mi muž bude pomáhat. Prostě těhotenský hysterák jak vyšitý...
Ale říkám si, že kvůli dětem musím být v pohodě, že čím víc budu v pohodě já, tím víc budou v pohodě oni... Jen bych si přála, aby byly aspoň trošku takové, jaké bych chtěla, aby byly - aby se nechaly nosit v nosítku, měly rády jízdu v závěsném vozíku na kole, moc neplakaly, rychle a bez řevu usínaly... Prostě abychom tvořili takový dream team ♡
Zítra jdeme k doktorovi, tak už se moc těším, až je zase uvidím. Ale těší mě, když je vídám i takto:
I já do budoucna doufám, že takhle to funguje - spokojená maminka, spokojené dítko. :-) Sama nevím, co bych na otázku ohledně původu dětí odpovídala, primárně je to dost intimní a nikdo by se neměl ptát, pokud mu to sama neřekneš. Asi bych v nouzi nejvyšší odpovídala, že to je výrobní tajemství. :-/ Kdy máš vlastně termín?
OdpovědětVymazatjá hrozně nerada odpovídám na otázku, kdy mám termín :-D Vždycky odpovím, že v srpnu (a dodám, že doufám, že v srpnu).
VymazatTermíny se totiž určují pro jedno dítě. Ale dvojčátka se rodí nejpozději v 38.týdnu. Tedy už tak je jasné, že žádný termín dvojčátka nedodrží. A když uvážím, kolik se jich rodí předčasně, tak nějaký termín porodu je pro mě úplně abstraktní pojem :-D
ta otázka je dost intimní, ale lidi jsou různí a některým třeba není hanba se ptát :)
ale dnes jsem měla dobrou náladu a jedné moji "spolucvičence" na cvičení pro těhule jsem to vyklopila i bez ptaní. Ptala se, jestli to byl šok, že čekáme dvojčátka, tak jsem jí řekla, že moc ne, že jsme byli na umělém a tedy že jsme s tím z části počítali.
Já jsem se v tomhle směru rozhodla nic netajit... protože pak bych se do toho zamotala a nevěděla bych, kdo to ví a kdo ne. Jasně, že se tím nechlubím na počkání, ale když už je někdo tak netaktní a zeptá se, tak prostě odpovím na rovinu. A mám klid... ať si každý myslí, co chce.
OdpovědětVymazatHysterák jsem měla včera... taky mi došlo, že času moc nezbývá, ale neskutečný plác a bdění do půl 3 vyvolalo to, když mi manžel 2x odmítl přiložit ruku na břicho se slovy, že je to pořád stejné. Chápala jsem to jako jeho nezájem o malého, i když samozřejmě vím, že to tak není :-(. Prostě blázinec, fakt už bych chtěla být zase normální!
a on se na to někdo ptá i u mono-těhotenství? Tak to je snad ještě drzejší, než se ptát u dvojčátek (tam trošku chápu, že se to trošku očekává).
Vymazatjá už jsem zase klidnější... i když... taky jsem si dneska užila nervy - více v novém článku, na který se jdu vrhnout...
Jojo, ptají se lidi i u mono-těhotenství. Mám pocit, že pro někoho je to naprosto běžný dotaz "Bylo to plánované? A normálně nebo uměle?" Taky mi ze začátku padala brada, ale pak jsem si řekla, že mi to může být jedno a rozhodla se říkat pravdu...
VymazatHysteráky pokračují, dneska další... takže já to dneska balím, jdu zalézt do peřin a nejradši bych nevylezla až do porodu, to by bylo asi nejlepší :-)