- rostoucí břicho - kdo by to byl řek, že? :-D Ne fakt, přijde mi, že na to, že zrovna začínám 11. týden mám břicho přímo obří. Klidně bych si tipla tak čtvrtý měsíc. Možná je to tím, že jsou dvě. A možná je to tím, že jsem měla špekatý břicho vždycky a teď i malý přírůstek vypadá, že jsem už pokročilá těhule. Neva, můžu se aspoň tvářit, že to není špekatý břicho, ale moje děti.
- žeru - což možná docela souvisí s bodem výše :-D hlavně v práci musím pořád něco tlačit. Naštěstí jsem se na to připravila a mám plný šuplík dobrůtek. Jak jsem se těšila, že s těhotenstvím odejdou výčitky z přežírání, tak se bohužel nestalo. Pořád si říkám, že budu jak koule a dobře mi tak.
- zácpa - řeknu vám, že to je hnus první kategorie. Pro mě jednoznačně nejhorší příznak těhotenství. Měla jsem s ní problémy už kdysi, zjistili mi jakýsi syndrom líného střeva, což v kombinaci s těhotenstvím je prostě katastrofa. Chytré internety píšou, že hormony, které jsou v těhotenství v těle vytvářeny, a které mají za úkol uvolnit svalstvo dělohy, uvolňují i svalstvo střev a tím zpomalují pohyb potravy střevy. Proto se to celé děje. No, zkouším na to pít lactulosu, která je docela hnusná, takže se k tomu moc nedokopu. Dám asi na radu kamarádky a zkusím psylium. Nebo ideálně psylium v kombinaci s lactulosou. Není možné, abych se nepodělala. Ovšem to mi bylo řečeno, že se stane i v případě, že si na noc namočím sušené švestky do vody a ráno je sním a vypiju vodu. Já si to připojistila ještě tak, že jsem švestky dala do jogurtu. A co myslíte, že se stalo? Vůbec nic. Ale aspoň to bylo chutnější než lactulosa.
- noční čůrání - už od samého začátku si zvykám na to, že v noci musím minimálně jednou na záchod. Je úplně jedno, kolikrát se jdu před spaním vyčůrat. Doma je to ještě v pohodě, ale mimo domov se člověk dostává do svízelných situací. Minulý týden jsme byli na dva dny na horské chatě, kde za á nás spalo na pokoji asi 8 a já samozřejmě zastrčená až úplně u zdi (protože jsem chodila spát první), a za bé nebyla toaleta, ale venkovní latrína. Což znamenalo, že jsem nejprve musela poslepu překročit polovinu spících, aniž bych někomu šlápla na hlavu, obléct si bundu, obout si pohorky a jít asi 20 metrů od chaty na latrínu. Když jsem to měla absolvovat v noci podruhé, některé etapy jsem vynechala a dopadlo to tak, že jsem v bačkorách čůrala přímo před dveřmi chaty.
- zaléhání v uších - že mám tenhle docela zajímavý příznak jsem si uvědomila až dneska. Předtím mě to nějak nenapadlo spojovat s těhotenstvím, ale náhodou jsem to zadala do googlu a zjistila jsem, že to tak některé těhotné opravdu mají! Docela často se mi to stává když mluvím.
Ale mám štěstí - co se týče zvracení, bolesti prsou, nepřekonatelné únavy, přecitlivělosti na smrady, to jsem měla štěstí! Tohle jsem (ťuk ťuk!) zatím nepoznala. A ještě jsem zapomněla na mírné motání hlavy (asi mám nízký tlak) a těhotenský výtok, což ale není nic zajímavého a ani k tomu asi nemám co dodat :-D Zatím se mi ani nezdá, že bych byla nějak emocionálně nestabilní, kromě případu s cucajícím palcem, který jsem popisovala v minulém článku. Jen mě trošku extrémně sere moje kolegyně, která už mě srala předtím, ale teď to graduje. Některé moje nervové pochody v pracovní době by si možná zasloužily samostatný článek, takže si toto téma nechám ještě jako eso v rukávu, až bude okurková sezona a nebudu mít o čem jiném psát.
Jinak jdu zítra na kontrolu, strašně se těším a zároveň se bojím. Myslím na to tak intenzivně, že se mi o tom i dneska zdálo. Bohužel to byl docela děsivý sen, protože místo mého gynekologa mi dělal ultrazvuk můj profesor biologie z gymplu. Fuj! A kdyby to aspoň udělal pořádně, věnoval tomu asi dvě vteřiny a řekl, že dobrý. Pamatuju si jen, že jsem si mu tam stěžovala, že je ani nezměřil!
A dnes jsme byli u dědy s babičkou a já na manžela tajně v kuchyni posunkovala, jestli jim to dneska řekneme. Řekl že jóó, tak jsem říkala, ať to udělá on, že já se stydím. A on řekl, že se taky stydí. Tak jsem celou dobu přemýšlela, jak to zaonačit. Dávali si s dědou jednoho frťana za druhým, tak jsem měla příležitostí dost, už jsem měla vymyšlenou větu, že mají ještě jeden důvod k oslavě a ještě další stvoření, kterým by měli připít na zdraví... Jenže já se tak bála to vyslovit, abych něco neposrala a zítra bych se třeba nedozvěděla nějaké špatné zprávy, že jsem radši neřekla nic. No a manžel, ačkoli se na mě párkrát významně díval stylem "tak co?", neřekl taky nic, takže děda s babičkou zůstali o to tajemství zatím ještě ochuzeni. Však jim nic neuteče. Po zítřejší kontrole už se určitě budu bát míň...
Jen ať tam jsou oba a jsou v pořádku!
Tak jak dopadla kontrola? :)
OdpovědětVymazat