Třetí den - kritický

Tak to máme dneska třetí den, co jsem na nemocenské.

Včera jsem ještě na procházce s miminama promlouvala, že teda už zůstaneme doma a uděláme si to hezký. Jo, to byla docela vtipná procházka, protože jsem se šla projít s krabicí. Naplánovala jsem si, jak zajdu na poštu odeslat nějaké věci a cestou zpátky to vezmu parkem a udělám si projdu se, když bylo tak nádherně. V tom mi píše muž, jestli bych mu když už budu na poště, nekoupila krabici, a poslal mi rozměry. Samozřejmě to byla snad ta největší, co tam měli - půlmetrová. Když ji paní donesla v rozloženém stavu (tzn. cca asi metr a půl velký kus kartonu), tak jsem se začla s procházkou loučit. Paní mi ji ale složila, dala provázek, ať se mi to dobře nese, a tak jsem si říkala, že si nenechám tu procházku zkazit a šla jsem i s tou krabicí :-D no samotnou mě ten výjev rozesmál, představila jsem si jak musím vypadat - obryně s krabicí. Ale bylo krásně, tak mi to bylo šumák.

O hodně horší situace byla dnes. Začlo to už ráno, kdy mi psalo Endomondo maila, že mu chybím a že už je to dlouho, co jsem necvičila. Dík, ty debile!!! Málem bych zapomněla, že nemůžu chodit běhat a jezdit na kole a lézt na Lysou a tak... K tomu se přidalo nádherné dnešní počasí a náladička pod psa jak vyšitá. Přemýšlela jsem, co na tom rizikáči vlastně budu dělat. Rozhodně nechci trávit čas čuměním na seriály (pokud nebudu mít nařízený ležící režim) a začít háčkovat. Pak se objevil ve dveřích muž a dočkal se mimořádně vřelého přivítání. Kromě obligátní pusy jsem ho i pořádně objala. Okamžitě odtušil. "Už ti z toho jebe, viď?" Nj, zná mě jak svý boty. Pak jsem šla skládat prádlo. U toho jsem přemýšlela a říkala si, že taky nechci denně odpočítávat minuty do příchodu mého muže a pak být večer smutná, že se věnuje třeba notebooku a ne mně - protože dřív mi tyhle pc-večery vůbec nevadily, naopak jsem si užila chvíli pro sebe. Jenže dnes jsem u noťasu seděla celej den, tak to trošku ztratilo kouzlo...

Zase jsem začla uvažovat o návratu do práce. Tři dny mi stačily!!! Jenže pak jsem si uvědomila, že jednou stejně budu muset odejít a že bych k tomu měla přistoupit jinak. Měla bych se naučit smysluplně trávit svůj čas, přiměřeně aktivně odpočívat, nabírat síly do dalších perných let, zkusit si to užít... Začala jsem tím, že jsem si našla těhotenské cvičení, do kterého jsem chtěla přece chodit! Teď na to konečně budu mít čas... Přečtu si ty knihy o těhotenství a miminách, které jsem si napůjčovala, a dosud je v podstatě neotevřela. Odpoledne můžu chodit na kafíčka s kamarádkama jako dosud. A když bude hezky, můžu si udělat výlet (klidně i mimo město!) nebo procházku, s krabicí i bez ní...