Zastav se a odpočívej!

Mám pocit, že přesně toto se mi snaží moje tělo říct.

Včerejší noc byla hrozná.... Přijeli jsme večer pozdě, byli jsme na návštěvě u sestřenky, která se protáhla. Já jako obvykle řídila. Šli jsme spát odhadem po jedenácté. V jednu mě probudila šílená bolest v zádech. Pravá ledvina. Snažila jsem se zachumlat do peřiny co nejvíce to šlo, abych měla na záda teplo. Bolelo to tak, že jsem se v posteli kroutila jak žížala a hledala polohu, která by poskytovala aspoň trošku úlevu. Co bylo nejhorší, bolest vystřelovala přes bok až do břicha. Bolela i celá pravá půlka břicha. Rozhodla jsem se jít se nahřát do vany. Seděla jsem v polonapuštěné vaně a proudem horké vody si nahřívala bolavou ledvinu. Konečně úleva, nebolelo to. Přesto jsem ale cítila, jak se v břiše melou děti a že mám i břicho stažené bolestí. Přesunula jsem se zpět do postele. Tam to zase začlo bolet a děti kopaly jak šílené. Silně a často. Měla jsem o ně neuvěřitelný strach. Že ta bolest způsobí kontrakce a já začnu rodit. To by ještě neměly šanci přežít. Sledovala jsem hodiny a dávala si čas do půl třetí - jestli se to do té doby nezačne zlepšovat, seberu se a pojedu na pohotovost. Za nějakou dobu bolest začala ustupovat. Ani jsem nestihla počkat, až zmizí úplně, a vyčerpáním jsem usnula.

Ráno jsem se probrala jakoby nic. Po bolesti žádné památky. Byla jsem ale pořád vystrašená, nevěděla jsem, co se to dělo a hlavně jaký vliv to mělo na děti. Trošku jsem googlila a zjistila jsem, že zánět močových cest není pro nenarozená miminka žádná sranda. Já trpěla opakovanými záněty močáku už od dětství, a proto jsem nechtěla nic podcenit. Tak jsem se vydala na pohotovost. Nejprve jsem zamířila na urologii. Nebudu nic nalhávat, šla jsem tam s pocitem hysterické těhule a do poslední chvíle jsem si říkala, jestli to nemám otočit a "léčit se" sama doma čajem. Nechtěla jsem nikoho obtěžovat. Začala jsem ledvinu ale zase cítit. Myslela jsem na to, že teď nejde o mě, že jde o děti. Na urologii mi zjistili zánět, jak jsem trošku čekala, a taky to, že mi z ledvin správně neodchází moč. Že velká děloha tlačí na ledviny a ty se nemohou správně vyprázdnit. Předepsali mi antibiotika a postrašili mě trošku tím, že jestli se situace nezlepší, možná mi budou muset zavést stent - což je nějaká trubička vedoucí z močové trubice až do ledviny. Sestra mě informovala, že se zavádí bez anestezie, čímž mě ujistila v tom, že toto opravdu nechci zažít.

Pro jistotu jsem si zašla ještě na gynekologické oddělení, aby tam zkontrolovali, jestli jsou děti v pořádku. Nepůsobilo to na mě moc dobře, protože na té stejné pohotovosti jsem seděla před vice jak pěti lety s podezřením na kvasinky - a odcházela odtamtud o dva týdny později chudší o vejcovody. Nicméně přišla neuvěřitelně milá doktorka, která mi vysvětlila jak urologický nález, tak i velmi podrobně vyšetřila jak děti, tak můj čípek. Všechno bylo úplně v pořádku. Tak jsem si oddechla a mohla jít domů.

A tak se prolívám čajem, ležím zachumlaná v dece a odpočívám. Ptala jsem se miloučké doktorky, jestli si myslí, že bych měla zůstat doma. Řekla, že ve 24. týdnu s dvojčaty by zůstala doma až do porodu. Pak ale dodala, že pokud je tohle jediný a první problém, který v těhotenství mám, a pokud mám kancelářskou práci, tak ještě chvíli do práce chodit můžu. Řekla mi ale, že se musím šetřit a odpočívat, že to, že teď vypadá vše v pořádku, neznamená, že se stav nemůže během pár dní zhoršit. Tak jsem byla rozhodnutá, že po dobu léčby zůstanu doma. Ledva jsem ale došla domů, už jsem myslela na to, co musím v práci udělat a co zařídit ještě kolem stavby domu, a už jsem začala dumat nad tím, jestli bych přece jen nezvládla chodit i s antibiotiky do práce. Ale pak jsem si řekla - proboha, vzpamatuj se! Práce neuteče, ale já se teď musím ze všech sil vynasnažit, abychom já i děti byli v pořádku! Musím na ně už konečně začít brát ohled... Takže teď týden zůstanu doma a pak se uvidí...