Time to say goodbye!

Tak jsem dnes zase byla ve Zlíně - naposledy!


Je to děs, páč jak mám teď kontroly co týden, tak se celý týden těším, až mrňouse na ultrazvuku uvidím, ale zhruba v den kontroly začnu být nervózní, jestli je vše ok a začnu mít kromě toho těšení i docela obavy.

Před touto kontrolou jsem měla smělé tužby, že by mohly být vidět už srdéčka. Zároveň jsem si ale říkala, že když vidět nebudou, tak nebudu hysterčit, protože je to ještě docela brzo a někdo je má vidět i o dost později.

Když do mě vklouzla ultrazvuková sonda, dobře jsem viděla dva váčky a v každém z nich flíček, z kterého se v průběhu příštích měsíců stane moje dítě. Už jen tenhle pohled mě naplnil spokojeností a štěstím. Doktor pak ale řekl - no a u obou už vidíme srdeční akci. Zmohla jsem se jenom na "joooo?", protože jsem absolutně netušila, kde na těch dvou prťavých flíčcích může vidět cokoli, co by se podobalo srdci, ale pak mi je jedno po druhém přiblížil a zvětšil a ony tam fakt byly! ♥♥  Byly a bily :) Byl to úplně neuvěřitelně dojemný pohled, takže jsem bulela jak želva. Já si nepřijdu jako jedna z těch, co se rozněžňujou nad každou kravinou, ale tohle mě úplně odzbrojilo. Kdykoli jsem si pak během dne vzpomněla na ten pohled na ta maličká blikátka, zalily se mi oči slzama. No jo, už se ze mě stává hysterická matka, která považuje své děti za nejúžasnější produkt této planety.

Tak nějak mi opravdu začlo docházet, že ve mně někdo žije. A že žijí dva...
Je to teda drsný pocit, že mi teda v současné době v jednom těle bijou tři srdce!
Byla jsem tedy propuštěna z péče reprodukční medicíny a odteď už jen můj gynekolog. Na něj se těším, mám ho fakt ráda, je supr. A hlavně odpadne to otravné dojíždění. Je to záhul, když člověk jede 2 hod tam, pak trčí celou věčnost v čekárně, a pak ještě 2 hod zpět.

Měla jsem v plánu napsat trošku delší článek, ale je mi nějak šoufl. Skoro by jeden řekl, že je to stav mírně se přibližující pocitu na zvracení. Párkrát už mi bylo chvilkově špatně, většinou když mám hlad, tak je mi z toho špatně. Ale to jakože fakt urgentně musím něco sníst. Ne že bych se v opačném případě do chvilky poblila, ale prostě úplně obsesivně myslím jen na to, že chci jíst. Doktor mi na to dnes poradil, že si mám nachystat svačinky, což je sice super, ale to bych je nesměla vždy někde zapomenout. Ráno jsem třeba myslela na to, že si na cestu do Zlína musím vzít banány, ale samozřejmě zůstaly v ledničce... Čaj jsem si vzít nezapomněla, do krásného nového termohrnku od mé nejlepší přítelkyně, ale musela jsem ho před barákem vylejt do sněhu, protože se krásný termohrnek nevešel do přihrádky na hrnky a kdybych ho položila, tak se celý jeho obsah vyleje (trošku tečou všechny termohrnky, ale tento netěsní dost markantně, takže jsem se ani nepokoušela ho umístit jinam, kde by mohlo hrozit rozlití).

Jdu si lehnout a užívat si nejkrásnější období v životě ženy. Né, to je rouhání, páč mi skoro nic není. Až na pobolívání břicha jako při menstruaci, které přetrvává už snad od transferu. A nejhorší je tohle pobolívání v noci, kdy mě nejvíce píchá a bolí když ležím na boku, což byla dosud má nejoblíbenější (nezdráhám se říct JEDINÁ) poloha ve spánku. Mimina ji asi ale nemají rády, takže při této poloze protestují, a já tedy už skoro měsíc spím v polosedě na zádech, při čemž bych dříve neměla šanci usnout. Vlastně ne, tahle poloha mi pomáhala, když jsem měla pořádnou kocovinu. Dnes si tedy při usínání zavzpomínám na kocovinu se vším všudy, polohou i snahou nehodit šavli.

Dobrou!