Máme to za sebou!

Dnes je to čtrnáct dní, co jsem vdaná paní!
Hodilo by se, abych i napsala něco k tomu, jak to probíhalo, jak se mi to líbilo a tak dále. Bylo to jednoduše úžasné. Moc jsem od toho neočekávala, říkala jsem si, že to prostě nějak dopadne, ale výsledek mě opravdu moc mile překvapil. Díky tomu, že jsem ráno byla u kadeřnice se svými dvěma kamarádkami a ségrou a že jsme popíjely šampus, tak jsem nebyla ani moc nervózní. To jsem začla být až tak hodinu před obřadem. Ten byl naštěstí opravdu hodně krátký a poměrně strohý (moc nevím, co bych dělala, kdyby to byl doják a já bych v půlce obřadu začla bulet jak želva. A jsem ráda, že jsme stáli čelem k oddávajícímu a ne čelem ke svatebčanům, protože jsem pak slyšela, že aspoň v prvních řadách brečeli kompletně všichni, což by mě jistojistě úplně rozložilo a brečela bych taky). Potěšilo mě, že se obřadu účastnilo docela hodně lidí a že jsem viděla i některé, které jsem dlouho neviděla :-) Pak už následovalo jen veselí a hodování a požívání hojné míry alkoholu. I když jsem se vysmívala tomu, jak nevěsty píšou, že svatba byl jejich nejšťastnější den v životě, tak musím uznat, že náš svatební den opravdu patřil mezi ty nejšťastnější.

A teď si zvykám na nové příjmení, začínám s obíháním úřadů kvůli novým dokladům a další ty prudy. A kromě jiného jsem se zase objednala do Zlína. Když jsem tam volala, zeptala jsem se, jak mi dopadlo vyšetření AMH, které dělali v červnu. Co je AMH se můžete dočíst například zde. Je to teď strašně moderní. No a bohužel mi doktor řekl, co jsem čekala, tedy že to nedopadlo dobře a že to je příčina toho, proč jsem v tom prvním pokusu reagovala na ty hormony tak slabě. Podle tohoto vyšetření se stáří mých vaječníků blíží čtyřicítce. Je to trošku jako pád z růžového obláčku, protože musím říct, že ať byly svatební přípravy jakékoli, bylo to něco, co mi dovolilo na celý kolotoč umělého oplodňování zapomenout. Mám zase měsíc, než to začne... Mám strach. A vím, že musím být "hrozně v pohodě", aby to vyšlo. A to mám jako udělat jak??