Blíží se to mílovými kroky

Chtěla jsem dnes původně začít úplně jinak, ale dozvěděla jsem se dnes super zprávu, tak začnu právě tou.

Jak jsem psala o špatných výsledcích AMH, tak můj otec-lékař nelenil a vzal mi krev na tohle vyšetření ještě jednou. Dnes přišly výsledky. Asi správně tušíte, že jsou dobré. Ano, jsem úplně přesně uprostřed normy! O tom, jak je možné mít takhle rozdílný výsledek, radši nebudu polemizovat... Jo a ještě mi dneska pan doktor na pravidelné sono prohlídce prošmejdil prsa a nenašel v nich žádnou rakovinu, což je taky super. Takže je dneska skvělej den.
Tak. Teď začnu jak jsem chtěla začít. Že to letí. A že se ani nenadějeme a hupsneme na to podruhé. Přesně za týden mě čeká návštěva Zlína, konzultace, odběry, fasování léků. A víkend poté asi začneme se stimulací. Zároveň se bojím a těším. Snažím se být pozitivní, co to jde. Nebo nebýt negativní, co to jde?
Nedávno jsem si prohlížela seznam "pozitiv", která sebou mělo přinášet to, že jsem už v červnu neotěhotněla (psala jsem o nich tady). Musím říct, že kromě dovolené v Norsku jsem si splnila vše. Nejenže jsem jezdila do práce na kole, letěla balonem, užila si krásné skákání i dvě svatby (jedna z nich byla vlastní :-D), ale nějak samovolně se odehrála i ta změna v přístupu ke "chtění dítěte". Cítím určitou pokoru. To, že jsem se v červnu tvářila jako mistr světa amoleta, kterého nijak nezasáhne, když se to nepodaři, pořád beru jako rouhání (i když nejsem věřící). Až když jsem s tímhle přístupem dostala díky tomu neúspěchu za uši, docvakla mi závažnost situace. Nejsem v pozici, kdy bych to mohla brát na lehkou váhu. Až pak jsem si uvědomila, jak je pro mě hrozba nemožnosti mít vlastní dítě strašlivá. A naopak, vidina mít dítě strašlivá být přestává. Celkem mě vlastně rozněžňuje představa, jak mi vloží embryo zpět do břicha, ono si tam bude hovět a bude se z něj stávat človíček.
No prostě bych fakt chtěla, aby to vyšlo. Ale dneska jsem si sáhla na těhotné bříško mé kamarádky, takže už jsem předběžně nakažená a je to jasný :-)))