Předsvatební

Když jsem včera otočila stránku v kalendáři a na
sobotu v něm viděla poznámku „ve 12:30 se
vdávám“, trošku mě to vyděsilo.

Abych řekla
pravdu, pořád tomu moc nemůžu věřit :-) zkouším
si sama sebe představit, jak jdu v těch šatech k
oltáři a jak bych měla říct ano a prostě mi to pořád
přijde jako dost nereálná fantazie. Ale abyste to
špatně nepochopili – nemám sebemenší
pochybnost, že to chci udělat. Nepochybuji o
správnosti své volby. Včera, když jsem šla ke
kadeřnici na zkoušku účesu, jsem si uvědomila, co
vlastně v sobotu hodláme všem říct. Že z celého
toho kvanta možných protějšků jsme si vybrali
sebe a že si přejeme spolu zestárnout (to je
mimochodem naše motto na oznámení). On je
vůbec ten nejlepší parťák pro život, jakého si umím
přestavit. Život s ním je tak hezký, rozmanitý,
pohodový… K tomu mě stále velmi přitahuje jako
muž a když se na něj dívám, pořád mám pocit, že
mám toho nejhezčího chlapa na světě. Jsem
prostě přesvědčená o tom, že člověka, který by mi
takhle vyhovoval ve všech směrech, bych už
nenašla. Spíš jde o to, že člověk si v dětství
představoval, že svatba je něco tak mimořádného,
že to ovlivní na dlouho jeho život před tímto
okamžikem a hlavně po něm. Já se zatím nijak
mimořádně necítím (kromě mimořádného přívalu
starostí na mou hlavu). V podstatě celou dobu
svých předsvatebních příprav jsem si říkala, že z
té svatby nesmím dělat něco víc, než to je. Tedy
naše prohlášení o tom, že se máme rádi a že spolu
do budoucna (navždy?) počítáme a že chceme být
rodina. Přesto mě slovo SVATBA ve spojení s mou
osobou poněkud děsí – hlavně proto, že mám
pocit, že „není nic zařízené a připravené“. Ve
skutečnosti je připravené vše. Jsme připravení my
dva udělat tenhle krok. Všechno ostatní je navíc. A
i to navíc je zařízené – mám šaty, máme kde si
říct své ano, máme se pak kde najíst a s přáteli to
oslavit. Dneska dokonce na poštu dorazily naše
snubáky, takže už ani z nich si nemusím dělat
hlavu. Takže jsem se rozhodla se zklidnit a
pokusím se si ten den pěkně užít. Pak vám dám
vědět, jak to dopadlo a jestli jsme řekli ano :-)