neděle 9. února 2014

jak se mi "to stalo"...

Nevím, jestli je to bohužel nebo bohudík, ale centrum asistované reprodukce jsem vyhledala ne proto, že bych za sebou měla měsíce nebo roky "snažilkování", ale proto, že už pět let vím, že pokud budu chtít jednou dítě, tak jedině s pomocí lékařů. Na vlastní kůži jsem si zkusila, že žena může dostat nálepku "neplodná" velmi snadno... U mě to bylo v podstatě ze dne na den.


Já jedno odpoledne měla trošku bolesti břicha (ne ale nijak brutální, nic nenasvědčovalo tomu, v jakém stavu jsem tehdy skutečně byla), druhý den se k tomu přidal podivný výtok a zvýšená teplota (opět ne žádná horečka, měla jsem možná 37,5). Protože to byla sobota, přemýšlela jsem, jestli mám být za hypochondra a "jít otravovat" na pohotovost. No nakonec jsem usoudila, že to bude zřejmě nějaká silnější kvasinková infekce a že mi tam na to aspoň něco dají. 

Na pohotovosti vládlo velmi líné tempo, pamatuju si, že jsem hrozně dlouho čekala, i když tam kromě mě žádní pacienti nebyli. Podívali se na mě dva doktoři - neprve mladá Slovenka, která zhodnotila, že mi asi nic není a že takové podivné útvary na ultrazvuku bude asi obsah mých střev. Ale pro sichr zavolala pana doktora. Ten se jí několika opravdu nevlídnými slovy dotázal, jestli na ultrazvuku špatně viděla. A už mě domů nepustil, vysvětlil mi, že ty útvary jsou zanícená ložiska na mých vejcovodech a ten divný výtok, který mám, je hnis, který z toho vytéká. To teda vůbec neznělo dobře. Samozřejmě jsem bečela jak želva. Vždyť já myslela, že mám kvasinky! Volala jsem mámě, že se domů nevrátím a ať mi doveze nějaké věci. Doteď si pamatuju, jak se mi u toho třásl hlas, byla jsem hrozně vystrašená. 

Tři dny do mě prali antibiotika, v infuzích i pilulkách a poté mi řekli, že pro mě bude nejlepší, když mi ty zanícené vejcovody ufiknou. To jsem nechtěla slyšet ani já, ani mí rodiče, kteří jsou oba lékaři. Když nám ale všechno vysvětlili, že tyhle záněty se často vrací a že způsobují srůsty a neprůchodnosti vejcovodů (což je oboje pravda, já už pár let předtím byla na operaci, kde mi odstraňovali srůsty - a to mi tehdy bylo nějakých šestnáct let), takže bych v podstatě stejně byla neplodná a navíc by hrozilo, že se do stejné situace dostanu za dva tři roky znovu. Takže jsme tedy uvolili. Řekli, že se pokusí zachovat aspoň vaječníky, pokud budou v pořádku. A tak, když mi po operaci na JIPce řekli, že mi vejcovody vzali, ale vaječníky nechali, vlastně se mi ohromně ulevilo. Tehdy jsem o umělém oplodnění nevěděla zhola nic, bylo mi čerstvých dvacet a na založení rodiny jsem nepomýšelal, říkala jsem si až tak kolem třicítky... Všechno mi to přišlo příliš vzdálené proto, abych si s tím dělala hlavu. Trápilo mě to spíš jen tak "abstraktně", jakože nefunguju správně, tak jak mám...

Žádné komentáře:

Okomentovat