neděle 16. února 2014

Jak mi z toho už hrabe a to jsme ještě nezačli...

Abych nejprve trošku popsala situaci, ve které právě jsem. O možnosti mít dítě jsme s mužem (ve skutečnosti není muj muž, ale líbí se mi to oslovení) začali mluvit někdy na podzim minulého roku. Původní plán byl, že bychom to mohli zkusit tak za rok.
Pak jsme se ale jednou vraceli z hospody lehce pod vlivem (ano, to se nám občas stává) a probírali to a on naznačil, že by se nebránil tomu, kdyby to šlo i dřív. Já jsem si uvědomila, že bych taky nebyla proti, jednak by nebylo rozumné s ohledem na mou zdravotní situaci otálet, a jednak a hlavně - čekat na nějakou "lepší situaci" by byl holý nesmysl. Oba máme práci, máme kde bydlet, máme na to věk, finančně to nějak zvládneme a hlavně víme, že spolu chceme být. Vím, že jsem našla mimořádného chlapa, který podle mě bude mým skvělým manželem, báječným otcem a vůbec správným parťákem pro život. Takže po několika mých dotazech ve stylu "a nechceš dítě jen proto, že mám ty zdravotní problémy" a následných uspokojivých odpovědích jsme se rozhodli.

Nejprve jsme to oznámili našim, ti o mé neplodnosti ví a jsou oba lékaři, takže to pojali spíš tak "technicky." Táta hned začal žhavit drát, obvolávat všechy své známé, zjišťovat doporučení a případné známosti. A začal ten kolotoč, z kterého mě už teď pobolívá hlava. Když přijedu k našim, už se ani tak nebavíme o tom, co jsem dělala, nebo co bylo v práci, ale o tom, jak dopadla vyšetření, na jaké další mě pošlou, jakou vybereme kliniku a o preimplatační diagnostice. Když mi taťka volá, už mě vůbec nepřekvapí, když mě mezi řečí pozve, ať přijdu k němu do ordinace a uděláme imunologické testy, protože i když se obvykle dělají až po neúspěšných snahách, my budeme o krok napřed!

Nechci být nevděčná, jsem strašně ráda za to, jak moc mi pomohli už i doteď, natož pak ještě v budoucnu, ale nechci se nechat strhnout totálním zešílením s názvem umělé oplodnění. Samotný ten proces bude jistě dost psychicky náročný, a tak bych si, co nejdéle to bude možné, uchovala zdravý rozum. Už tak stačí, že v podstatě každý den sjíždím modrého koňa a hledám "nové informace" nebo něco, co by mě povzbudilo v tom, že u nás to bude ok. A povzbudivé příběhy těch, kterým to vyšlo. 

Někdy v polovině března asi půjdeme na kliniku poprvé. Upřímně, už bych to chtěla mít za sebou. Ačkoli teoreticky vím, co mě čeká, neumím si to vůbec představit...

Žádné komentáře:

Okomentovat