Velký ultrazvuk

Čas letí jak ďas a v úterý nastal den velkého ultrazvuku.

Den začal skvěle už ráno, kdy jsem po několika dnech opět navštívila velkou stranu. Zjistila jsem, že mi máloco spraví den tak jako to, že se kvalitně vysmolím. Pokud vám to připadá nechutné, počkejte na těhotenství – pochopíte.

Pak už jsem se mohla jen těšit, až bobany odpoledne zase uvidíme. Udělala jsem však školáckou chybu a googlila si nějaké info o tomto vyšetření a mezi jiným jsem našla i hrůzné historky o tom, kterak se právě na tomto ultrazvuku objevily deformace svědčící o vážných vývojových vadách, a těhotenství muselo být ukončeno. Tudíž se kromě těšení ozval i strach. Pak jsem se ale sama označila za blbku a snažila se uklidnit, že bude vše ok.

Ultrazvuk opět probíhal na specializovaném pracovišti. Jediné, co mě na celém vyšetření znepokojilo, byl pan doktor, který nás nejprve žoviálně přivítal se slovy „vás je prý víc, to je tatínku vaše práce, nebo do toho zasáhli doktoři?“, následně mě a manžela oslovoval výhradně mamko a taťko a našim dětem říkal „tygři“, případně „kámoši“. Nevím proč, ale tento typ doktorů ve mně nevzbuzuje zrovna důvěru. Věřila jsem ale, že způsob komunikace nemá vliv na jeho erudovanost, takže když všemožným prohlížením a měřením nezjistil nic, co by se mu na tygrech nezdálo, byla jsem spokojená a jeho závěry nezpochybňovala. Vyžádala jsem si fotky z ultrazvuku, za které jsem na recepci vyplajzla 50Kč. Vydřiduši.

Posledních několik dní myslím na jednu věc, a to je obdiv k vlastnímu tělu. Nikdy jsem o svém těle neměla valné mínění. Ne kvůli váze, velikosti prsou nebo barvě kůže. Považovala jsem své tělo za takového chcípáčka. Od děcka jsem bojovala s chronickými záněty močáku, s neustálými zácpami (následně lékaři vysvětlenými pojmem „syndrom líného střeva“), pak se přidaly gynekologické problémy (nejprve operace s cystou v pouhých sedmnácti letech a pak ve dvaceti ten osudný zánět, který mě připravil o vejcovody) a třešnička na dortu v podobě genetické mutace BRCA. Těhotenství ale vše změnilo. V poslední době vnímám, jaký je to všechno neuvěřitelný zázrak. Jsem tak vděčná svému tělu, že bez zaváhání přijalo ty dva malé shluky buněk a pomohlo jim se přetvořit v maličké lidské tvorečky. Jsem pyšná na své tělo, že těhotenství zatím zvládá bez jediného problému (ťuk ťuk), že mi umožňuje chodit do práce, žít docela podobným životem jako předtím. Že mě zatím nenutilo zůstat několik měsíců vleže doma na gauči. Že můžeme mít s manželem v podstatě od začátku sex, což podle mého výrazně ovlivňuje spokojenost ve vztahu a jeho fungování.  Zní to jako praštěné kecy o procítění vlastního ženství, ale něco na tom opravdu je. Já to aspoň takhle cítím. Děkuji svému tělu a prosím ho, aby to s těmi drobečky dotáhlo do šťastného konce.

Závěrem připojuji obrázek, jak teď mrňoši vypadají. U mě odpovídá i jejich rozmístění – jeden je v úrovni pupíku a druhý pod ním.