Pozor, hlášení!

Je čas na pravidelné hlášení novinek z kontroly!

Kromě pár drobných „nepříjemností“ vše naštěstí vypadá úplně v pořádku.

První nepříjemnost mě čekala už u sestřičky – jednak zjistila, že mám v moči trochu bílkoviny, ale prý opravdu jen trošku a není třeba to řešit, a pak mě poslala na váhu! Vážím 71,7 kg! Začínala jsem na 67kg, tudíž jsem těžší o pět kilo a vážím nejvíc, co jsem kdy v životě vážila! Ale říkám si, že v pátém měsíci s dvojčaty mít nahoře pět kilo není až taková tragédie, tak jsem se zase brzo uklidnila.

U pana doktora jsem absolvovala nejprve krátké vyšetření na koze, které se mi teda vůbec nelíbilo – doktor prstem prohmatal čípek, ale bylo to tak nepříjemné, až jsem se zkroutila.  Řekl, že mě nebude trápit, a přesunuli jsme se k ultrazvuku. Dětičky už jsou veliké, ani se celé nevejdou na obrazovku, což způsobilo mé neustálé dotazy – co to je? To je hlava? (chyták totiž je, že v této fázi vývoje plodu vypadá hlava dost podobně jako bříško, obojí je takové kulaté). Důležité je, že tam jsou, že jim bila srdíčka a že správně rostou. Jsou to velikáni, jeden má 230g a druhý 240g.

Jak tak doktor jezdil po bříšku, ptal se – už jsme říkali pohlaví? a já málem vyjekla – nééé, neříkejte mi to! Ale po chvíli jsem se zeptala „A vy to vidíte?!“. Pan doktor řekl, že to není úplně 100%, ale že něco tuší. Ale že když to nechci vědět, tak aspoň nemusí dělat žádné odhady. Doma jsem to pak říkala našim a táta hned začal špekulovat, že když tam něco viděl, tak to byl určitě kluk. Hned jsem ho okřikla, ať si laskavě takové svoje úvahy nechá pro sebe, že já chci překvapení. Ale taky si myslím, že by ten, u kterého toto pronesl, mohl být kluk. Je to ten níže položený, tedy ten, co by se měl asi narodit první (schválně si to tu poznamenávám, abych pak věděla, jestli jsme se trefili). U toho druhého už doktor stran pohlaví neříkal nic.

Dostala jsem taky prostor pro dotazy. Opatrně jsem podotkla, že sice mám nějaké dotazy, ale že se týkají hlavně porodu a že nevím, jestli to ještě není předčasné řešit. Ale pan doktor mě povzbudil, ať se klidně ptám. Takže ve zkratce – mám se připravit na to, že to s největší pravděpodobností bude císař. Docela mě to mrzí, já chtěla přirozený porod :( Ne že bych byla taková masochistka a chtěla si užít hodiny bolestí a riziko natržení či nastřižení svých nejcitlivějších míst, ale z toho císaře mám docela respekt. Ne že bych se bála, já byla pod narkózou a na různých operacích a zákrocích už tolikrát, že mě to nijak zvlášť neděsí, ale spíš si myslím, že ta rekonvalescence bude delší a bolestivější. A já přece jen budu chtít co nejdřív fungovat, ať se o své dvě dítka zvládnu hned starat... Já byla 2x na laparoskopii, to mi udělali jen 3 malé dírečky v břichu a i tak jsem ještě snad týden nebo dva chodila v předklonu a nechala o sebe pečovat maminku. Neumím si moc představit, co budu dělat se dvěma třeba tříkilovýma dětma... Ale tak holt budeme muset zapřáhnout tatínka a novopečené prarodiče.

No, ale jsem druh pacienta, který se doktorovi, kterému důvěřuje, zcela poddá, takže když mi doktůrek řekne, že mám jít na císaře, tak se rozhodně nebudu pokoušet prosazovat si něco jiného. Taky jsem se dozvěděla, že císař se obvykle plánuje cca 10 dní před termínem porodu, takže u nás to bude asi v půlce srpna. Pokud si dětičky nerozmyslí, že by chtěly vylézt dřív, ale já doufám, nebudou moc netrpělivé.

 

Jinak se tetelím blahem ohledně dalších kontrol a vyšetření - ke svému gynekologovi jdu sice až za 4 týdny, ale už 7.4., tedy za necelý týden, jdu na velký ultrazvuk! Objednali mě na 17h, takže semnou možná půjde i manžel, který jinak moc fanda ultrazvuků není a připadají mu morbidní... prý se mu nelíbí ty kostičky tam a tak. Ale když se nebude muset uvolňovat z práce, tak třeba půjde. Když ne, nebudu mu to mít za zlé... No a pak jdu 16tého ještě na nějaké echo srdíček. Takže skoro každý týden nějaká kontrola, jupíííí!

 

Minule jsem zmiňovala, že jsem mírně rozhozená ze situace, že na mě každý čumí, a to i zcela cizí lidé. Ve skutečnosti mě ještě více štve jedna věc, a to sice to, že se lidé začínají ptát, jestli naše dvojčátka vznikla přirozeně, nebo umělým oplodněním. Poprvé se mě na to zeptal spolužák z gymplu na srazu – normálně před stolem plným lidí se zeptal, jestli to je po umělém oplodnění. Budiž mu omluvou, že je lékař (patolog, tudíž asi nepotřebuje příliš taktu v komunikaci s pacienty). A nedlouho poté k nám do kanclu přišla kolegyně z úplně jiného odboru (kterou jsem viděla párkrát v životě a kromě pozdravu jsme si neřekly ani slovo!) a viděla, že jsem těhotná, tak se ptala, kdy to máme a co čekáme, tak jsem řekla, že dvojčátka a že pohlaví nevíme. A ona hned, jestli to bylo po umělém oplodnění. Přiznám se, že tenhle dotaz mi připadá (a zvlášť od cizích lidí) zcela neomalený a drzý! Ne že bych se za to, že jsme podstoupili umělé oplodnění, nějak styděla, ale považuju to za intimní záležitost a netuším, co je komu do toho! Připadá mi to jako dotaz, jestli si holím bobra. Zatím ale nemám ujasněno, jestli mám říkat pravdu nebo nepravdu, nebo jestli mám ty lidi posílat do háje s tím, že jím po tom nic není. Takže radši nikomu moc neříkám, že čekáme dvojčata. Nejprve jsem to neříkala ze strachu, že bychom o jedno z nich mohli přijít, teď proto, abych se vyhnula té pitomé otázce....