Mé poprvé

Tak tedy přišel čas na shrnutí mé první návštěvy na klinice.

No, asi to tam bylo víceméně přesně takové, jaké jsem to čekala. Krásné prostředí, které nenechá nikoho na pochybách, že je asistovaná reprodukce dobrý bysnis, v čekárně různorodé dvojice, doktoři i sestry milí a ochotní (bodejť by ne, když ví, kolik z každého pacienta kouká peněz). Úsměv na tváři vyvolává jedna ze sester svým těhotenským bříškem.

A v tom sedím já, s mým šedesátiletým tátou, který sám uzná, že si zřejmě všichni okolo myslí, že je můj chlap. Protrpíme v čekárně hodinu, kdy se každých zhruba patnáct minut táta významně podívá na hodinky - je sám doktor a není zvyklý v čekárnách čekat. Já krčím rameny - co jako? Po hodině můžeme dovnitř a já se doktora pro jistotu ptám, jestli mu přítomnost otce nevadí. Nevadí. Sotva taťka pronese, že dělá v lékařské branži to a to, tak se ti dva začnou bavit spolu. Výborně, to je přesně to, co jsem nechtěla. JÁ jsem ta hlavní osoba! Naštěstí to trvá jen chvíli. Doktor se nám věnuje dobrou hodinku a půl a já už chápu to čekání v čekárně. Já se vzhledem k tomu, že mám celou problematiku dost důkladně nastudovanou, moc nových informací nedozvídám. Ale uznávám, že i kdybych o tom věděla prd, tak by mi to bylo lékařem velmi pěkně a podrobně vysvětleno. Jediná novinka pro mě byla, že buňky z mého (vlastně našeho) embrya poputují na genetické testování až do Prahy. Jedno je jasné, naše embrya budou mít cestovatelského ducha, ostatně jako jejich rodiče. Samozřejmě teda to buněčné cestování stojí pěkných pár tisíc, kolik stojí samotné testování už vůbec nemluvím - to nám doufejme zaplatí pojišťovna, protože máme zdravotní důvod. A co jsem dále nečekala - že mě před samotným prvním pokusem pošlou na hysteroskopii, ještě navíc při plném vědomí. Představa je to poměrně eklovní, ale přežily to zástupy žen předemnou, přežiju to taky.

Jinak jsem se rozhodla své tělo začít připravovat - jednak jsem začla zobat kyselinu listovou, dále jsem pak vyřadila z jídelníčku veškeré pečivo (zatím se držím týden a kupodivu mi to vůbec nechybí) a v práci místo minerálek piju co nejvíce vody s citronem. A přestávám kouřit (ale abych to uvedla na pravou míru - ani doteď jsem nebyla nějaký velký kuřák, spíš příležitostný).