Jaké jsou moje holčičky - 1. měsíc

Ráda bych si tady udělala takovou sérii článků, která by mapovala vývoj toho, co holky umí a jaké jsou.

Je třeba říct, že se to mění dost často. Co platilo před týdnem, už neplatí. Skoro každý den je nějaká novinka.

V některém z minulých článků jsem psala, že holky vůbec nepláčou. To už třeba neplatí. Pořád si myslím, že by to mohlo být mnohem horší, ale přece jen, ten rozdíl oproti nemocnici, kde ani nepíply, je znát... Pak následovalo období, kdy jsem tvrdila, že Aninka nepláče. To také neplatí. Teď je to aktuálně tak, že sice v podstatě celý den prospí, ale za den mají dvakrát ve spánku takovou pauzu, která se odehrává pokaždé podle dost podobného scénáře. Dokrmím holky, ony vypadají, že se jim nechce spát (horší varianta je, když je dám do postýlky a ony tam začnou brečet - hlavně tedy Adélka), tak si je nechám v posteli a snažím se je "zabavit" - pouštím jim písničky a zpívám do toho (zjistila jsem, že neumím žádné vyloženě dětské písničky, takže jsem jim třeba zpívala Okoř, Stánky, Bláznovu ukolébavku a tak). Nemohu říct, že by vypadaly, že je to vyloženě baví. Prostě se u toho tak hemží. A dost často vypadají, že by se na moje zábavy nejradši vyprdly a místo toho si daly něco k snědku (vyplazují jazyk a strkají si pěstičky do pusy). Tato fáze je ještě jakž takž příjemná. Pak se to ale zlomí a ony začnou kňourat. Když jsem s nimi sama, tak to vypadá tak, že chvíli huštám jednu, která aktuálně kňourá víc. Tu se mi podaří jakž takž zklidnit a v tu chvíli začne kňourat druhá. Takže se mi v náručí střídají. No a zlatý hřeb, pak už toho jedna začne mít fakt dost (naštěstí zatím většinou jen jedna - a bývá to Adélka) a spustí se regulérní řev. Ten vydrží většinou až do dalšího krmení. Zatím se mi nepodařilo objevit příčinu toho řevu.

Tato tříhodinovka je velmi vyčerpávající... Když se člověk dívá na hodiny s tím, že do dalšího krmení zbývá dvacet minut - není to "už jen dvacet minut", ale "PROKRISTA, JEŠTĚ PŘÍŠERNĚ DLOUHÝCH DVACET MINUT!!!". Po krmení to většinou naštěstí ustane a holky usnou...

To by bylo k tomu, jaké jsou v globále. A jaká je každá zvlášť?

Adélka

Je prý celá já. Když jsem viděla svou fotku z porodnice, tak přitakávám.

Z počátku (v nemocnici) byla taková celá spavá, daleko více než Aninka, a skoro vůbec neotvírala oči. Všichni ji hned pasovali na kliďase. Po příchodu domů to ale je ona, kdo daleko častěji pláče. Taky bych řekla, že má větší potřebu být s maminkou (tedy semnou!), nebo vlastně v náručí obecně. Hlavně kvůli ní přemýšlím o šátku nebo nosítku.

Trápí jí prdy, museli jsme nasadit kapičky. I tak ale někdy dost bezútěšně pláče - je otázka, jestli je to kvůli bolavému bříšku, nebo jestli to spadá do kategorie "pláč bez zjevné příčiny".

Nemá ráda dudlík (nebo jsme aspoň zatím neobjevili takový, který by jí šmakoval), což znesnadňuje uklidňování při pláči.

Nevím, jestli je to v jejím týdnu běžné, ale nádherně zvedá hlavičku a napřimuje se.

Působí na ni bílý šum. Zkusmo jsem to zkusila zapnout na youtube, když jsem už nevěděla, jak ji utěšit, a světe div se, ona byla během půl minuty úplně klidná. Takže od té doby to u nás doma jede hodně často :)

Aninka

Narodila se jako dítě "B", tedy druhá, menší a lehčí. Už ale Adélku přerostla - od porodu (tedy za necelých 6 týdnů) vyrostla o deset centimetrů.

Je mistr ksichtíků a když je začne dělat třeba u krmení, tak je prostě k sežrání. Taky roztomile rozhazuje ručičkama, jakoby vášnivě argumentovala (a nemyslím tím klasický Moroův reflex). Ostatně její pohyby ruček jsem cítila už v těhotenství.

Má ráda dudlík, ale ještě ho neumí dlouho dudlat tak, aby ji nevypadl. Často ho nechtěně vyplivne, nebo si ho ručičkou vytáhne, aniž by chtěla, a já pak musím pořád chodit jí ho vracet do pusinky.

(Zatím) v podstatě nepláče, místo toho si spíš tak naštvaně výskne nebo zaječí. Musí být ale jó zle, když už se takhle vzteká, protože jinak je docela trpělivá.

Kvůli její trpělivosti jsem ji zvolila jako druhou v pořadí při krmení. Zde se objevuje zajímavý úkaz - i když se má krmit třeba za půl nebo tři čtvrtě hodiny po Adélce, vzbudí se téměř na minutu stejně s ní a dost často celou dobu, co se krmí Adélka, provzteká. Stačí jí ale dát dudlík (a stále jí ho vracet, což je při krmení Adélky dost obtížné) a ona vydrží. Zkoušela jsem už kde co, ale nedaří se mi zařídit, aby se budila až v ten čas, kdy se Adélka dokrmí.

Vydává hrozně zvláštní zvuky. Takové skoro až zvířecí. Jakoby trochu vrčela. I ty mi ale přijdou velmi roztomilé.

Při krmení se po lahvi sápe jako pravá lvice a opět u toho vydává trošku vrčíci zvuky. Bohužel ale nepije zdaleka tak elegantně jako Adélka, kolikrát plive úplně do dálky.

No a jasným důkazem o tom, jak rychle se vše mění je Adélčin dudlík - článek jsem psala už včera, v noci byla Adélka neklidná a trochu plačtivá a tak jsem jí zkusila nabídnout dudlík a kupodivu o něj stála, i když ho normálně nechce :) Bohužel jsem jí ho taky musela jako Aničce neustále vracet do pusy a přidržovat. 

Tak to s těmi dětmi asi je. Člověk musí být připravený na to, že co platilo včera, už neplatí dnes, a flexibilně se dětem přizpůsobovat...