naša dovolenka

Včera jsme se vrátili z "dovolené", o které můžu říct, že to snad byla nejhorší zkušenost  s mým mužem ever.

 

Myslím, že je jediné štěstí, že jsem stačila trošku vychladnout a taky že poslední dva dny byly docela v pohodě, jinak by byl tento článek opravdu depresivní, nasraný a sebelítostivý. Teď to můžu napsat trošku smířlivěji. Ale ne zas o moc, o tolik jsem nevyměkla :)

 

Takže, o co šlo. S mužem jsme vášniví lyžaři, každý rok jezdíme na zahraniční hory aspoň dvakrát. Letos to samozřejmě pro mě bylo trošku obtížné. Předvánoční Alpy jsem vynechala úplně, protože jsem byla pár dní po transferu. No a před pár týdny přišla mužova nejlepší kamarádka (ano, já jediná si umím najít chlapa, který nemá svýho nejlepšího kámoše, ale ženskou! Však to taky pro mě není vůbec jednoduché, viz dále) s tím, že by se jelo lyžovat na Slovensko. Bylo jasné, že lyžování je pro mě tuto sezonu passé. Jednak jsem si ale říkala, že moc výletů v následujícím roce až dvou si neužiju, a proto by bylo třeba využít každé příležitosti, a jednak se mi tak úplně nechtělo "pustit" svého muže na pět dní s jeho kamarádkou "bez dozoru" (berte s nadsázkou, je třeba asi mírně dovysvětlit, viz následující vsuvka:

 

S "kamarádkou" už od prvopočátku poměrně hodně bojuju. Nejenže je to jeho kamarádka, je to něco, čemu já osobně říkám slabost. Klasika. Znají se roky, on ji kdysi chtěl za přítelkyni, ona jeho ne, vyříkali si to a od té doby jsou nejlepší kámoši. Jenže on má pro ni slabost, a to poměrně markantní. Prostě co ona řekne/udělá/vymyslí, je skvělé a bezchybné. Prošla jsem si vývojem, kdy jsem ji prvně nemohla vystát, pak nenávist vykulminovala po jednom extempore, kdy jsem mu vyčetla snad samotnou její existenci, a poté, co jsem se dozvěděla, že mu půjde za svědka na naší svatbě, jsem si říkala, že pokud si nechci nechat zkazit svatbu, budu se s ní muset aspoň mírně spřátelit. Párkrát jsme spolu někde byly (samy) a přišla mi celkem v pohodě, dokonce jsme si povídaly i o jejich vztahu s mým mužem, ubezpečila mě, že spolu nikdy nic neměli (což říkal i on), a tak nějak jsme si k sobě začaly nacházet cestu. V té době chodila s mužovým kolegou, tudíž její "nebezpečnost" ještě více klesla. Jenže po naší svatbě se s ní kolega rozešel, načež se jí zhroutil svět a kdo jiný jí neměl přispěchat na pomoc, než můj manžel. Já, už těhotná, jsem se jejich sedánků u piva buď neúčastnila, nebo se naopak zcela střízlivá musela dívat, jak se v podnapilém stavu při loučení dlouze objímají (protože ona je tak strašně smutná a on ji musel prostě utěšit!)... Takže se vracíme opět ze stavu kámošky do bodu docela tě nesnáším, i když vím, že za to, že můj manžel pro tebe má slabost, vlastně nemůžeš. Konec vsuvky).

 

Takže jsem se rozhodla, že pojedu na Slovensko s nimi. Však co, můžu chodit na procházky, číst si knihy a tak. Muž řekl, že z těch pěti dnů, co tam strávíme, třeba jeden den nebude lyžovat a půjde na nějakou procházku semnou. To mi přišlo jako docela fajn. Tak jsem se na dovolenku začla docela i těšit.

 

No, první den bylo všechno ještě docela v pohodě. Přijeli jsme a oni šli rovnou na svah. Tak fajn, zůstala jsem sama. Trošku jsem se prošla po okolí, dala si oběd (halušky, mňam!) a pak se rozhodla, že si vyjedu nahoru lanovkou, nahoře trošku pofotím a pak se zase svezu dolů. Docela mě to bavilo, bylo krásně slunečno, tak mi první den utekl celkem rychle a s přivřenýma očima bych mohla říct, že jsem si ho i celkem užila. Po příjezdu na ubytovnu ale začalo první mírné rozčarování. Všichni se okamžitě začali pozvolna napájet colou s rumem, pivem, tullamorkou a já nevím čím vším. Dobrý no. Tak jsem si asi 3x cucla piva od muže, který mě za to akorát sprdl, protože mu přišlo, že jsem si cucla asi třikrát za minutu, což už zavání alkoholismem nebezpečným pro naše děti. Měla jsem chuť mu jednu lepnout, ale držela jsem jazyk za zuby a celý večer už popíjela jen svoje nealko. Samozřejmě nastal problém s mým brzkým spaním. Když oni byli rozjetí v nejlepším, já šla spát. Muž dal předtím, aby se šel semnou před spaním aspoň chvíli potulit, přednost setrvání v kolektivu. Dobrý no, je to první den, tak ať si ho užije.

Druhý den jsem se rozhodla vydat do jeskyně. Už při samotném výstupu k jeskyni jsem si ale potichu nadávala. Jen samotný výstup od parkoviště ke vchodu do jeskyně po strmých serpentinách měl převýšení 67 metrů. U kasy mě čekalo další překvapení, a to následující cedule (zajímavé je, že toto varování bylo jen v angličtině, ve slovenštině nic).

 



Ale řekla jsem si, že výstup po schodech mám natrénovaný z domu, kde stále nejede výtah a my šlapeme do sedmého patra. Jeskyně byla krásná, schodů hafo (naštěstí suma 913 schodů zahrnovala i schody dolů, takže pokud počítáme s tím, že to bylo šul nul, tak nahoru to byla jen zhruba polovina), ale naštěstí návštěvníci nenasadili žádné smrtelné tempo, takže jsem výstup zvládla. Pak jsem docupkala zpět dolů po serpentinách na parkoviště a dojela do střediska, kde ostatní lyžovali, s tím, že si tam dám oběd. Sotva jsem dojela, padla na mě taková únava, že jsem si šla lehnout na zadní sedadlo a na hodinku a půl si schrupla. Po probuzení jsem se šla podle plánu naobědvat a pak se sešla s ostatními a měla jsem odvézt ségru na nádraží, protože se vracela domů do ČR. Jaké nepříjemné překvapení mě čekalo, když mi manžel řekl, že by radši jel autem s ostatními, aby nemusel "zbytečně" jet s náma. Jasně, proč ne, byl s nimi celý den, tak proč by teď trávil nějaké chvíle zbytečně semnou! Po návratu z nádraží jsem ho našla zasekaného u počítače, kterak stahoval z kamery GoPro do počítače videa z lyžování. Samozřejmě již opět začlo nalívání alkoholem. Následovala produkce videí. Dívat se na to, jak vesele brázdí svahy, užívají si to a on točí zejména JI, mě úplně rozsekala. Šla jsem jakože na záchod, ale v pokoji jsem už zůstala. Po skončení produkce zamnou přišel a říkal, že vypadám nějak smutně nebo unaveně. Měla jsem chuť ho zabít a začla jsem brečet. Neměla jsem odvahu otvírat téma ONA, takže jsem vysypala jen to, že jsem v té společnosti jsem úplně mimo, že tam nepatřím, že nevím, proč jsem tam vůbec jezdila, že oni buď lyžují, nebo chlastají a já jsem odstrčená. Sice mě potulil, ale jediná slova útěchy, která mi nabídl, byla - to jsi přece ale už doma věděla, že to takhle bude! a pak ještě budeš to tu muset nějak přežít. Na to nebylo co říct. Vrátil se zpět ke kumpánům a já si ponadávala na facebook chatu s mou drahou přítelkyní. Na chvíli jsem si pak za nimi zašla ještě sednout, ale pak jsem šla zase spát, nějakého potulení jsem se však ale zase nedočkala.

 

Třetí den byl zlomový. Nechci ten článek roztahovat do nekonečna, abych vás neunudila k smrti, tak jen ve zkratce - vymyslela jsem si výlet do doliny, kde jsem si užívala jarního počasí a toho, že široko daleko není ani živáčka. Cestička dolinou byla maličká, obehnaná skalami a stromy. Šla jsem asi hodinu, terén se stával trochu náročnějším, nedalo se moc spěchat, protože jsem musela překonávat kameny a vyvrácené stromy. Najednou jsem ve sněhu předemnou uviděla zvířecí stopy. Nebyla to stopa sice obrovitánská, ale ani ne malá. Pokud by to měla být psí stopa, musel by to být dost velký pes. Mě ale napadla samozřejmě nehorší varianta, medvěd. Krve by se ve mně nedořezal. Okamžitě jsem se otočila a vydala se na ústup. Musím říct, že jsem byla opravdu posraná až za ušima. Zapomněla jsem na to, že jsem těhotná a klopýtala co nejrychleji (a nejtišeji) zpět do bezpečí. Konečně jsem dorazila k autu a oddechla si! Náladu jsem si šla zlepšit do Tatralandia Superfly, kde jsem se dívala, jak trénují parašutisté. Potěšila mě zejména přítomnost tříměsíčního miminka, jeho rozbalená hrací dečka s hrazdičkou v těsné blízkosti proskleného tunelu mě úplně rozněžnila. Mezitím mi došla zpráva, že lyžařská skupina se chystá domů. Vydala jsem se tedy tamtéž. Tam opět nepříjemné překvapení - a to sdělení, že dnes skoro vůbec nelyžovali a skoro celý den strávili v hospodě. Otázku, proč mi teda do háje nikdo nenapsal, abych se k nim třeba připojila, nebo proč se nevrátili dřív domů, abych nemusela být sama, jsem spolkla a byla jsem opět nasraná. Mírně mě odnasralo jen grilování, které bylo fajn, ale večerní scénář byl totožný jako předchozí dny - žádné potulení před spaním, jen pusa a "dobrou".

 

Další dva dny došlo ke zlepšení, protože bylo hnusně a oni nebyli lyžovat. Tudíž jsem nebyla sama a bylo to docela dobré. Trošku se stíralo mé permanentní nasrání na manžela. Včera už to asi bylo úplně dobré, vyrazili jsme do Tatralandie, kde jsem se vůbec nestyděla vyvalit břuch v plavkách a dokonce se odvážila jet i na tobogánech! Opravdu jsme si to užili a zakončili to obědem "all you can eat" na Kozím vršku...

Na obranu mého muže - je mi jasné, že po tomto článku vypadá jak idiot.  Když ale říkal, že jsem dopředu věděla, že budou lyžovat a chlastat, tak měl pravdu. Já počítala s tím, že budu přes den sama - viz ty plánované procházky a čtení knih (které jsem za celý pobyt neotevřela). Jen mě asi nějak nenapadlo, jak mě to bude mrzet a ze se budu cítit tak odstrčeně... Doma se nemluvilo o žádném přizpůsobování programu mně a ani bych to po něm nemohla chtít, byla to lyžařská dovolená, na kterou jsem s tím jela. Mamutí podíl na mé náladě ale mělo samozrejmě jeho chovani k ní, to ale nechávám bez komentáře...
 

Ale co bylo na celém týdnu to pozitivní? Začala jsem cítit mrňata! Už pár dní jsem cítila takové zvláštní dlubkání v břiše, ale ve středu před grilováním byl dlubanec tak silný, že ho nešlo za nic jiného zaměnit. Nicméně od té doby to jsou pořád jen takové lehké dlubky a víceméně jen večer. Ale to nevadí, jsem ráda, že cítím aspoň něco :-) A v pondělí je kontrola, jupí, těším se!

 

A vy se těšte na další článek, který vyjde zítra - tentokráte zase s miminkovskou tematikou... A tleskám všem, kteří dočetli až sem :-)