No, tak se otázka, jestli zvládnu jít v květnu na
operaci s chrápáním, vyřešila za mě. To mi tak v pátek zavolali, že
se jim uvolnilo místo, a jestli bych mohla ve středu přijít. Tak jsem si to
přes víkend rozmyslela a v pondělí volala do špitálu, že teda jó.
Pořád mi
to připadalo jako celkem brnkačka a možná jsem trošku dělala hrdinku. Taková
triviální věc, jen šmiknou kousek tkáně na horním patře! Co je to oproti
operacím, na kterých jsem byla předtím. No, poprvé mi zatuhlo v pondělí,
když jsem se šla ptát doktora na nějaké podrobnosti k operaci. Otec-lékař
totiž nenašel lepší způsob, jak mě před plánovaným zákrokem uklidnit, než že mě
sprdnul, že jsem koza a že o té operaci nic nevím a ať koukám naklusat za
doktorem a nechám si všechno vysvětlit. Doktor (milý a hezký!) mě uklidnil a
tak jsem následující dva dny byla v pohodě. Opravdu hodně velký zlom
nastal ve čtvrtek ráno, kdy za mnou chodily sestry jedna po druhé a každá
začala „tak, vy dnes jdete na sál – takže jste osprchovaná/lačná/bez spodního
prádla/whatever.“ Když už jsem potřetí slyšela, že teda JDU NA SÁL (myslely si,
že to nevím?), tak mě popadla panika. Začala jsem přemýšlet o tom, jak velkou
oběť tímto přináším na oltář spokojenosti našeho vztahu s mužem. To on mě
nepřímo přiměl jít sem! Má totiž velmi křehké spaní a při mém chrápání nemůže
spát. Když protichrápací sprej do krku nefungoval, rozhodla jsem se, že
podstoupím operaci. No, taky mi ve spánkové laboratoři zjistili lehkou
spánkovou apnoe. Pak jsem taky zvažovala, jestli on by si kvůli mně (respektive
jen kvůli mému klidnému spánku) nechal něco uřezat. Ačkoli jsem dospěla
k závěru, že asi ne, vyhodnotila jsem, že by bylo příšerně zbabělé se
sbalit a utéct z nemocnice pryč. I když jsem od toho byla opravdu maličký
kousek. A taky bych se děsně znemožnila před všemi svými známými, kteří věděli,
že se na tu operaci chystám. Když jsem si brala předoperační oblbovák, tak jsem
si říkala – je to tu, až tohle spolknu, už není cesty zpět. Zajímalo by mě, co
do toho léku dávají, protože jsem fakt během pár chvil byla úplně klidná. Do té
doby, než mě na posteli vezli dveřmi s nápisem „Operační sály“. Bylo to
jako ve filmech. Z postele čučíte do stropu, kde se míjejí světla jedno za
druhým. A pak přišly ty dveře. Nevím, jestli na těch sálech mají takovou zimu,
nebo pracovaly nervy, ale třásla jsem se jim na tom stole jak sulc. Pak už jen
sestra vpustila obsah injekční stříkačky do mého krevního oběhu a snad tři
vteřiny poté už jsem byla v limbu. Neuvěřitelná rychlovka. Taky to musí
být sajrajt.
No a pak už jsem se vzbudila, lehce mě škrábalo v krku – a
uvědomila jsem si, že už to mám za sebou, ale že to nejhorší teprv přijde a že
teď už budu jen několik dní/týdnů vkuse jen trpět. No, nebyla jsem až tak
daleko od pravdy. Každé polknutí si teď opravdu „užívám.“ O požitku
z jídla (pokud se mletá a kašovitá strava dá nazývat jídlem) ani nemluvě. Za
absolutní paradox považuju fakt, že mě šoupli na pokoj ke dvěma bábrlím, které
v noci řežou jak pily a já nemůžu spát. Za jiných okolností mi přitom cizí
chrapot nevadí (i opravdu hlasitý) – ale s rozřezaným hrdlem je to úplně
jiná situace. Třešničkou na dortu pak byl smělý pokus jednoho spolupacienta,
kterého podezřívám z lehké mentální retardace, o pozvání na rande do jeho
pokoje/na cigaretu/na kafe. Z jeho spárů mě zachránilo propuštění domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat